Už druhý ročník letního tábora pro seniory uspořádaly v Soběšíně na Sázavě Městská část Praha 1 a Středisko sociálních služeb. Letos se tábor poprvé konal hned ve dvou turnusech: zatímco ten první navštívili už zkušení táborníci, kteří absolvovali i první ročník, druhý byl určen „bažantům“.

„Po úspěchu prvního ročníku nám všem bylo jasné, že tu vzniká nová pěkná tradice, jež dokazuje, že dobře bavit se můžeme v každém věku,“ řekl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.

Co měly oba táborové běhy společného, byly výborná nálada a napětí i velké nasazení při hrách a soutěžích. Všichni účastníci také hned na začátku tábora prošli bránou dětství a zvolili si věk v rozmezí od dvanácti do patnácti let. Poté si zabalili – ano, čtete dobře – a odletěli létajícím balonem, jehož první zastávka stála opravdu za to: Las Vegas. To v případě prvního turnusu. Členové druhého turnusu byli vystaveni zdánlivě menšímu nebezpečí, když se vydali na cestu kolem světa lodí. Dalším rozdílem mezi oběma turnusy bylo počasí: první týden slunce vytrvale hřálo (či spíš připalovalo), druhý týden se obloha spíše vytrvale mračila.

My jsme tábor navštívili během prvního turnusu. S námi pak v kufru auta (v chladicím boxu – zpráva pro hygienu:)) přijely špekáčky k večernímu táboráku. Dorazili jsme, když zrovna naplno běžela soutěž, kdy si všichni táborníci vyslechli od „hlavase“ Rikiho příběh, o němž pak postupně vedli diskusi a hodnotili jednání jednotlivých postav příběhu. „Pro mě je velmi zajímavé a poučné srovnávat, jak příběh hodnotili děti a mladí lidé, s nimiž také pracuji, a jak lidé, kteří už prožili kus života,“ řekl Jaroslav Kráčmera, jinak už zmíněný Riki, který měl už druhým rokem na starost program tábora. Rovněž druhým rokem s ním spolupracovala paní Erika, jež zároveň plnila funkci zdravotnice.

Druhým rokem také fungovala populární kavárna, doslova epicentrum tábora, kde se odpočívalo, hrálo, diskutovalo či zpívalo. A také podnik, jehož název se měnil podle situace, počasí, stavu tělesné schránky či duše „provozovatelek“ – ředitelky Střediska sociálních služeb Heleny Čelišové a její spolupracovnice Karolíny Schwarzové. V době naší návštěvy se honosil označením „U dvou zdechlých koček“.

Vedle her a soutěží čekaly na účastníky pestré a netradiční ranní rozcvičky, jež tvořily tai-či, přijímání energie nebo třeba mazurka. Večery pak vyplňovaly táboráky, koncerty harmonikáře a country kapely, promítání v bijásku Kinolet a stejně jako loni oslava narozenin úplně všech zúčastněných bez ohledu na skutečné datum narození. Chybět samozřejmě nemohl ani rozlučkový večer.

Využíváme pohostinnosti kavárnic a vychutnáváme si jejich kávu, slunce připaluje, ale hry musejí pokračovat. Jde se na Hanojské věže, jež důkladně prověřují kombinační schopnosti soutěžících. Auto těchto řádek je sebekriticky rád, že může jen přihlížet. A následuje další soutěž a hra zároveň, stejně zábavná jako všechny ostatní. Všichni se při ní ocitají až ve starověku, konkrétně v Mezopotámii, a úkol, který je čeká, je… Jak to jen říct? No, zkrátka, musejí vyluštit klínové písmo. Nutno dodat, že se do hry všichni pouštějí s chutí, vervou a úspěšně.

My se raději pomalu vytrácíme a vyrážíme do hlavního města. Klínové písmo… Hm…